Pokud by postup ředění látky nebyl prováděn stupňovitě s následným protřepáním, byl by výsledný lék zcela neúčinný. Obyčejná kuchyňská sůl /chlorid sodný/ zpracovaná homeopaticky je velmi významným a účinným lékem (Natrum muriaticum). Naproti tomu nízké koncentrace soli v pitné vodě apod. nemají na organismus žádný účinek.

Homeopatický lék tedy obsahuje mimořádně neředěnou výchozí látku a to dokonce až tak, že lék nemusí obsahovat ani jednu jedinou molekulu látky! A přesto léčí! Dokonce čím o větší naředění se jedná, tím účinnější je tento lék! Lékem se totiž dostává do organismu určitá informace /získaná právě speciálními homeopatickými postupy/, která vyburcovává, podněcuje obranné mechanismy organismu a organismus s chorobou "bojuje" svými vlastními silami.

Příklady pro názornou ilustraci principu podobnosti:
Krájíme-li cibuli, kýcháme, z nosu vytéká hojný vydatný výtok po kapkách, pálí, odírá okraje nosních dírek. Vše doprovází hojné slzy z očí. Pokud se setkáme s vodnatou rýmou, která se objevila zcela náhle a je doprovázena kýcháním, slzením -- vyléčí ji homeopatikum připravené z cibule(Allium cepa)!

Ovcím, pasoucím se na úpatí sopky Hekly na ostrově Islandu, se tvoří výrůstky na kostech. Homeopaticky zpracovaná láva (Hekla lava) ze sopky se s úspěchem používá pro terapii patních ostruh /výrůstků/.

Přestože princip podobnosti je zmiňován již v hinduistické literatuře před tisíci léty, zmínku lze najít i u Hippokrata a Galenos jej popsal ve 2. století je skutečným otcem a zakladatelem homeopatie Samuel Hahnemann /1755 -- 1834/.

Homeopatická léčba zcela nutně vyžaduje, aby homeopat perfektně znal všechny příznaky, které jednotlivé látky jsou sto vyvolat u zdravého jedince. Jen tak může najít ten správný lék, který odpovídá příznakům, kterými se projevuje choroba pacienta a tedy ji i vyléčit.

Homeopatická léčba neléčí nemoc jako takovou, ale konkrétního člověka. Nemoc, byť i stejná, se u každého jedince projevuje jinak, i když třeba v detailech. Tato skutečnost nutně vede k tomu, že v homeopatii musí být každý léčen odlišně, bez ohledu na to, že trpí stejnou chorobou. Homeopatikum je nemocnému předepisováno na základě souhrnu symptomů, které vykazuje. Možnosti a limity homeopatické léčby.

Homeopatie, ostatně tak jako každá jiná terapie, není "všeléčící" a má svá omezení. Důležité je, aby léčbu prováděl zkušený homeopatický lékař a pacient měl důvěru v homeopatii. Z hlediska samotné nemoci je pak vyléčitelné to onemocnění, při kterém je zachována schopnost organismu reagovat /což není možné např. u prudce probíhajících infekčních onemocnění u oslabených jedinců/ respektive, aby onemocnění náleželo do skupiny chorob, u kterých existuje možnost návratu zpět do původního stavu zdraví. Tato podmínka zcela pochopitelně není splněna např. v případě zhoubných nádorů a u cukrovky. V prvém případě je možné zlepšovat komfort pacienta, v druhém snížit potřebnou denní dávku insulinu.

Homeopatické léky jsou vyráběny ze surovin pocházejících z říše rostlinné, živočišné i minerální. Kromě toho jsou na homeopatika zpracovávány anorganické a organické, jak přírodní, tak i syntetické sloučeniny, patologicky postižené tkáně a orgány, choroboplodné mikrobi apod.

Největší počet homeopati přitom pochází z říše rostlinné, přičemž nejčastěji jsou zpracovávány rostliny v čerstvém stavu ihned po sklizni. V sušené formě již méně často. Vždy však musí pocházet z ekologicky čistého prostředí. Příklady: měsíček, heřmánek, koniklec, vlaštovičník, tabák,...

Z říše živočišné se jedná o nižší živočichy, kteří jsou zpracováváni celí /mravenec lesní, včela, sršeň/, z vyšších pak o jejich výměšky /jedy hadů -- kobra, zmije, psí mléko/.

Při výrobě se přitom postupuje tak, že rostlina se po určitou dobu nechá vyluhovat /macerovat/ v lihu a tak se po odstranění rostlinných zbytků získá tzv. matečná tinktura. Obdobným způsobem jsou zpracováváni i živočichové. Rozpustné látky se v daném poměru rozpustí a protřepou, zatímco nerozpustné se pečlivě roztírají s mléčným cukrem /laktozou/ za vzniku tzv. rostěru. Toto se několikrát opakuje za stupňovitého ředění, až zpracovávaná látka /např. zlato/ je již tak jemně rozetřená a tak naředěná, že se již stává rozpustnou.

Matečné tinktury, roztoky či rostěry se pak dále podrobují tzv. potenciaci /dynamizaci/, tedy ředění, které je vždy doprovázeno intenzivním protřepáním. Toto postupné ředění se přitom děje v poměru 1 : 10, což je tzv. desetinné /decimální/ ředění, nebo v poměru 1 : 100 -- setinné /centensimální ředění/. Desetinné ředění se označuje písmenem D a počet provedených ředění /potenciací/ číslicí za písmenem D /př. D6/. V případě setinného /centesimálního/ ředění se počet ředění uvádí před jeho písmenným označením, což je CH -- C znamená že se jedná o setinné ředění, H udává, že ředění bylo provedeno dle Hahnemanna /př. 5CH/.

Jednotlivé potence se pak dále zpracovávají pro usnadnění aplikace na vhodné lékové formy jako např. globule, tablety, injekce, oční kapky, masti, čípky. Názvy jednotlivých léků jsou latinské, dle latinského názvu rostliny, suroviny či látky /Chelidonium -- vlaštovičník, Natrium chloratum (resp.muriaticum)-- chlorid sodný, Aurum -- zlato/.

Užívání homeopatik

Homeopatiky užíváme zásadně dle rady lékaře. V případě volně prodejných léků pak dle přiloženého příbalového letáku.

Obecně platné zásady lze shrnout do následujících bodů:

1. Lék zásadně necháváme rozpustit v ústech na jazyku /nepolykáme/ a ponecháváme jej zde po co nejdelší dobu. Nezapíjíme!
2. Lék užíváme 20 minut před jídlem a nebo 20 minut po jídle -- přitom nebereme nic do úst. Identický časový odstup se doporučuje i od čištění zubů.
3. Intervaly mezi jednotlivými podáními homeopatika prodlužujeme v závislosti na zlepšování stavu.
4. Pokud je předepsáno více léků, nepodáváme je současně, nýbrž v intervalu 1 -- 2 hodiny.